Vznik Československa

Československou státnost nezískali občané darem, ani jen diplomatickým úsilím a zásluhami jeho politiků, ale byla vybojována a vykoupena životy tisíců legionářů a dalších občanů v průběhu I. světové války, byla ubráněna proti secesionistickým snahám bezprostředně po jejím ukončení i uhájena bojem v době II. světové války na zahraničních frontách i na domácím území. Pokusy snižovat význam tohoto boje a schopnosti sebeobrany lidu a jeho armády jsou součástí pokusů rozvrátit takto těžce získanou státnost.

Chránit českou státnost je hodnotou stále aktuální. Doplněním ústavních předpisů ústavním zákonem o bezpečnosti v roce 1998 Česká republika reagovala na nové požadavky bezpečnostní situace i zkušenosti předválečné. Trvá stále požadavek udržovat účinný obranný systém a trvají i povinnosti občanů podílet se na něm.

V době prvního i druhého odboje také krystalizovaly představy o budoucích ústavních poměrech. Vnější nebezpečí vyvolávalo požadavky vytvořit Československo jako stát jednotný a silný, který uhájí svou státnost. Je mnoho důvodů se těmito tradicemi inspirovat i v současnosti a k odkazům této státnosti se hlásit. Žádná společnost a žádný stát se nemůže odtrhnout od svých kořenů, nechce-li zaniknout.

Judikatura obecních soudů i Ústavního soudu se nezřídka zabývá i důsledky ústavních poměrů z doby nesvobody a dobou poválečnou, kdy Československo jako aktivní účastník protinacistické koalice realizovalo mnohé společné přijaté závazky a promítlo je i do svých ústavních poměrů.

Nejen restituční, ale i jiné zákony (např. zák. č.451/1991 Sb. V platném znění – tzv. lustrační zákon) kladou důraz na časovou hranici 25. února 1948 z hlediska nabytí nebo pozbytí určitých práv a zjišťování právě relevantních skutečností. Pokud se nemá utkvět jen na pozitivistickém zjištění, že zákony tak stanoví a takové skutečnosti nastaly, je nezbytné tehdejší stav vyložit a podat v nezbytných souvislostech potřebné informace.

Ani přeměna Československa ve stát federativní a tato jeho podoba trvající více jak dvacet let nezůstaly bez vlivu na současnou českou státnost. V roce 1968 se tyto ústavní změny měly stát jen částí celkové demokratizace společnosti a budoucích ústavních úprav. Nestalo se tak. Přesto vyvolal tento pokus značnou pozornost v celém světě, i když následoval návrat k předchozímu totalitnímu režimu.

Některé ústavní a jiné zákony z doby československé federace dosud trvají a ovlivňují ústavní poměry České republiky. Patří k nim zejména Listina základních práv a svobod, přijatá Federálním shromážděním v lednu 1991, jako významný pilíř i ústavního řádu ČR. Ze všech těchto důvodů je třeba vyložit platné právo v jeho historických souvislostech.

Na ohrožení vztahu občana a státu (P1.ÚS 66/04) a demokratických principů státu nepřiměřeným posilováním práv funkcionářů soudní moci upozorňují některá menšinová stanoviska soudů Ústavního soudu ve věci P1.ÚS 87/06.

Znalosti o problematice rozpadu Československa, vzniku a ústavním vývoji v širších politických souvislostech České republiky lze čerpat také z některých publikací vydaných českými i zahraničními autory (Stein. E. Česko-Slovensko, konflikt, roztržka, rozpad, 1. vydání Academia Praha 2000. Jičínský Z.: Ústavně právní a politické problémy ČR, Viktoria Publishing Praha 1995).

Do současnosti zasahují stále právní vztahy z doby po Mnichovu a z období války i po jejím skončení, zpravidla spojované s tzv. dekretální normotvornou. Jsou předmětem i zahraničněpolitických vztahů a diskusí z oblasti mezinárodního práva, a to na pozadí pokusů revidovat hodnocení II. světové války a tehdejšího boje proti nacismu. Staly se předmětem jednání českého, slovenského i Evropského parlamentu.